Týraní muži mají jizvy na duši, ale týrané ženy navíc i modřiny...

Když jsem dočetla článek o týraných mužích, tak si říkám - kde je soudnost? Kde je schopnost rozlišit skutečné fyzické násilí a duševní násilí? Věřím, že některé ženy dokážou být neskutečné fúrie, ale málokdy musí týraný muž navštívit lékaře s podlitinami, tržnými ranami, či s otřesem mozku, že?  

Zde je článek, o kterém mluvím. http://hodina.blog.idnes.cz/c/314737/Muzi-a-domaci-nasili.html

Článek nemá diskuzi. Já ji nikdy u svých článku neruším, ať jsou názory jakékoliv - patří to k právu čtenáře se vyjádřit - ta možnost zde je a já ji neomezuji. Článek popisuje odpovědi mužů, co považují za domácí násilí, nebo újmu. Například, že jim manželka říká, co nemá radši říkat u jejich rodičů, nebo je muži nadáváno za neumytý hrnek. A s tímto se pánové svěřují? Nebylo by lepší, aby své drahé polovičce řekli, co jim vadí? Je na místě sebelítost? Je to myslím slabý odvar toho, jaké domácí násilí snáší ženy od svých partnerů. Věřím, že některé ženy dokáží být kruté, stejně jako opilí muži, ale společensky by se mělo řešit skutečné nebezpečí a násilí - a ne nářky někoho, kdo si neumí doma rovnocenně promluvit...

Statistika nám říká, že z domácího násilí je v ČR 95 až 97% týraných žen, a množství týraných můžu se pohybuje mezi 3 až 5 %. Sousední Rakousko vykazuje podobná čísla, dejme tomu, že by to mohlo být reálné. Ale věřím tomu, že mnoho mužů nikdy nepřizná, že je týráno. Zejména kvůli tomu, že se stydí, a dokonce natolik milují svou tyranku, že oni to jako týrání nevnímají. Jiní to berou tak, že psychické týrání není vidět a naopak ve společnosti i na pracovišti se může projevovat takový muž naopak jako samec a velký šéf. Kompenzace domácího ponižování je tím často vyrovnávána. Někteří jsou dokonce rádi v práci, protože tam je nikdo neponižuje. Nemusí poslouchat, že stále sedí u televize a že je budižkničemu, nemusí poslouchat, že je třeba opravit pant u dveří, nebo co vše si ženy vymýšlí na muže. Ale to je jen začátek, týraný muž poslouchá, jak je neschopný partner a příšerný otec. Někteří dle průzkumů dostávají sex pouze za pomoc v domácnosti (zajímavé - že by nepomohli bez odměny?), nebo dokonce jistá učitelka má bodovací systém za domácí práce a za určitý počet bodů si lze vybrat odměny v podobě různých poloh. Ty učitelky jsou tedy vynalézavé mršky...

No ale vážněji, nejhorší formou je asi psychická kastrace, muži ponižování z tohoto hlediska asi snáší nejhůře, když neuspokojená manželka jde spát s posměškem, že zase nic nebude. A když už je, tak milostivá před spaním dodá zlomyslně: "Pche - jen jednou?" Byl zveřejněn i případ, kdy manželka na mateřské měla takovou zlost na manžela, že on může chodit do práce, že mu při bohaté diskuzi občas dala silnější ránu vzteky, že on nechce být s malým doma alespoň ten poslední půlrok. Tato žena je názornou ukázkou toho, jak se změní člověk díky nespokojenosti ve vztahu a to díky rozdělení úloh. Její muž nebyl držen doma, jako například bývají týrané ženy. Ošetřil si rány a šel zase do práce. Zůstával kvůli dítěti, ale nebyl ochoten s ním být na mateřské. V ČR začínají být muži na mateřské již častějším jevem oproti minulosti, ale spíše v rodinách, kde má žena vyšší příjem, takže se vyplatí, když jde již po půlce mateřské žena do práce, a zbytek mateřské zvládne již muž hravě, když je dítko větší. (Mám kamarádku Blanku, která to tak udělala a s manželem to zvládli skvěle rozdělit.) Pokud je oboustranný zájem o dobrý vztah, je asi dobré mluvit o všem, co člověka napadne, občas jsou z toho úžasná řešení.

Z 5% statistiky týraných mužů je minimum fyzického násilí, jedná se spíše o týrání psychické. Latinské přísloví nám říká, že bolesti duše jsou horší, než bolesti těla. Ale bolesti týraných žen jsou násobeny beznadějí, zda to někdy skončí, snahou se ze vztahu vymanit. Nikdy jsem neslyšela, že by nějaký týraný muž nemohl utéct z domova, byl tam násilím držen a musel tajně odejít do zařízení pro oběti týrání.

Je zde ale situace, která je velmi smutná a bohužel v poslední době velmi častá - ženy a často i muži týraní svými dětmi či vnuky. Odmítání nákupu, pomoci, psychycké trápení, okrádání a vynucování si jejich odchodu, atd. Vím o vdovci, který byl synem a jeho rodinou ve svém vlastním bytě vytlačen do nejmenšího pokoje a i tam začala rodina používat nakonec vestavěné skříně, že je děda přece nepotřebuje celé. Vše, co vdovec za život posbíral, či měl na památku po své ženě, tak musel dostat do malého pokojíku. Každý den si chodil postěžovat na hřbitov nebožce a zase se šel vyspat domů. Najíst se musel cestou, od snachy se nedočkal jídla. Vařil si často i sám, nebo jedl u kamaráda a jeho ženy, kterým přispíval. Už je mu ale dobře, už ho nepotkáte cestou na hřbitov či zpět, je tam se svou paní navždy.

Ale je ještě hodně lidí, kteří jsou obětmi domácího násilí, ale ne od partnerů, ale od jiných členů rodiny. Musíme si uvědomit, že i toto je domácí násilí. Považuji ho za nejhorší. Týraní muži totiž můžou od manželek odejít - ale vím, jak musí být hrozné, pokud je partnerka trestá přes děti, nedovolí setkání či dokonce střídavou péči. Týrané ženy, pokud nejsou chorobně na svého tyrana upnuté, tak by také měly odejít, a pokud jsou svědkem násilí i děti, tím spíše je řešení vhodné. VŽDY existuje zařízení, které přijme týranou ženou s dětmi a zajistí jí nový začátek. Ale týraní starší lidé nemají naději na nový život, pokud jim někdo jiný nepomůže to vyřešit. Bojí se svěřit lékařům či sousedům. To je potřeba překonat. Často se radši svěří cizí osobě cestou na hřbitov... 

Můj článek záměrně není o týraných dětech, protože to považuji za neomluvitelnou, nejhorší formu násilí a ani u takové formy násilí nevěřím v nápravu  toho, kdo je násilí na dětech schopen. Tam schvaluji radikální odebrání dětí, aby nemohly být nadále obětmi týrání.

Ale u partnerských vztahů lze třeba psychický nátlak vyřešit? U partnerů a partnerek se může jednat o výsledek určité krize, nespokojenosti a často vlivu alkoholu či drog. Psychické nebo fyzické týrání může být dokonce pouze při soužití s konkrétní osobou - s jiným partnerem k tomu třeba nedochází. Literatura často uvádí formu psychického vydírání na partnerovi, protože například žena chce důkaz lásky. Alberto Moravia hezky popisuje, jak často žena otevírá okno a že skočí. Nechá se uchlácholit mužem, až je přesvědčena i o jeho lásce. A neskočí. Takto je to často a vždy jsou spokojeni oba. Žena, že je milována - a muž, že ji opět zachránil ze spárů toho lákavého okna...

My, kdož jsme o lásce svých partnerů přesvědčeni i bez skákání z oken, nebo máme jen občas výměnu názorů, zakončenou bezva smiřováním, bychom si takového vztahu měli vážit - protože to znamená být "normální" a bojovat o vztah bez násilí a bez psychické újmy. A dokonce mít hezký vztah - to je v dnešní době vzácnost. Jak toho docílit, to by nám museli napsat ti, kdož slaví zlatou nebo diamantovou svatbu...