V souvislosti s jednáním některých politiků se v zahraničním tisku objevila poznámka o nemoci s názvem "syndrom mocenské pýchy". Bezmezná důvěra ve správnost svého jednání - to byl jeden z bodů, kterými byl syndrom definován. Tato diagnóza vychází z mnoha dalších příznaků. Překvapilo mě, kolik osob z české politické scény v tom lehko každý volič najde....
Ráda bych předeslala svůj názor, že na moci jako takové jistě není nic chorobného, ale už je horší, pokud někdo své moci zneužívá, ponižuje osoby s jinými názory, nebo si není schopen uvědomovat důsledky svého jednání. Pokud někomu brání jeho povahové rysy spravedlivě a skromně posoudit vlastní chování, pak bohužel voliči brzy po volbách zjistí, že to není přesně to, co si představovali. Čeština má velmi výstižný slovní obrat: "sláva mu stoupla do hlavy". Samozřejmě, jakmile o svou moc osoba přijde, tak se i povahové rysy změní. V posledních letech není vyjímkou i trestní stíhání lidí z naší politické scény, kteří svou moc nezvládli a zneužití pravomoci překročilo nejen rámec slušného chování, ale jejich jednání bylo v rozporu ze zákony - ne všichni jsou stíháni, ale u některých k zákroku spravedlnosti došlo (Rath, Nečas, Nagyová).
Věnovala jsem se studii politika a lékaře Davida Owena, který upřesnil jak příznaky, tak další závislosti osob, které jsou u moci. Lord Owen, coby bývalý ministr zahraničních věcí Velké Británie, měl možnost velmi zblízka sledovat chování osob, které se najednou dostaly k penězům, či moci. Syndrom mocenské pýchy definuje jako jakousi "zpupnost z povolání" a je neoddělitelně spjat s držením a výkonem moci. Vlastní příčina je definována jako vznik závislosti na moci, jejíž podstata je definována podobně, jako např. závislost na alkoholu. Podle Owena vede přehnaná sebedůvěra u politika k tomu, že nedbá rad, ztrácí kontakt s realitou, a tím i soudnost, ponechává si výhradní právo k rozhodování, atd.
Hlavní rysy jsou Davidem Owenem definovány takto:
- nabytí velikého sebevědomí
- ignorování názorů a rad svého okolí
- postupně paušální zavrhování i jiných názorů a rad
- neuznání vlastní chyby
- neschopnost měnit směr politiky, protože by k tomu bylo nutné přiznat chybu
- mocenská posedlost
- nutkavá potřeba omezit v soutěži o zdroje vliv jiných mocenských elit, stejně jako vliv té části populace, jejíž podíl na moci je malý
Jak funguje závislost na moci? Je to definováno podobně jako závislost na alkoholu - vznikají odchylky ve funkci mozkového systému odměny. Odměnu si můžeme představit jako slast, dobrý pocit, pokud dostaneme to, co chceme. U některých to vede k neschopnosti se "odměn" vzdát. Tato stejná část mozku je zodpovědná za syndrom mocenské pýchy. Vzniká pak závislost, dále i potřeba se ujišťovat v moci - i za cenu vyvolání konfliktu.
Doporučovaná léčba? Údajně syndrom obvykle samovolně odezní po odnětí moci ve vrcholných funkcích. Lidé touto chorobou postižení nedokáží odejít ze své funkce sami, ani dokonce ze zdravotních důvodů. Vhodná je též psychoterapie a socioterapie. Sám David Owen veřejnosti doporučuje otevřenost v informování o této nemoci politiků.
S větší informovaností určitě souhlasím i já, proto jsem tomuto tématu věnovala dnešní článek. Našemu národu stačí malinko naznačit a vše si už dokáže najít a poskládat vše k sobě, jako puzzle. Všimli jste si například, jak se lidé podobných povah v politice doslova přitahují? Znalost syndromu mocenské pýchy a jejích znaků třeba pomůže lidem při rozhodování, kdo je bude příště zastupovat jako politik, ať už poslanec, ministr, nebo hlava státu. Pokud je voličům sympatické, že v předvolebních diskuzích někdo toho druhého takzvaně setře, je to bohužel hospodský rys, který do vysoké politiky nepatří. Pokud se někdo povyšoval už jako poslanec, jako vedoucí člen nějaké politické strany, nebo jako byznysmen, tak se také asi těžko změní...
